29. 10. 2021

Petr Lešikar – Rychle a zběsile

Kluků, kteří se odmala vrtají v motorech a sní o kariéře automobilového závodníka je určitě hodně. Jen minimu z nich se splní tento sen na profesionální úrovni. Existuje však velká skupina těch, které láska k motorům provází celý život, dokážou si svůj závodnický sen splnit alespoň mezi stejnými nadšenci a vůni spáleného benzínu by za nic nevyměnili. K těm patří i náš firemní údržbář Petr Lešikar. A protože se mu v poslední době v měření sil s ostatními nadmíru daří, trošku jsme ho vyzpovídali

Petře, bylo to i u tebe tak, že ses od mala vrtal v mašinkách?

Jasně. Naplno to propuklo už u prvního pionýra, na kterém jsme s klukama zkoušeli jezdit samozřejmě mnohem dřív, než jsme si v patnácti udělali papíry. Řidičák na auto jsem si udělal hned v 18 letech a za spoření od rodičů, které mi mělo usnadnit vstup do života, jsem si koupil první Škodu 100 R coupé. Začal jsem v tehdejším Svazarmu jezdit branné orientační soutěže. V době rozvinutých technologií a GPS to už zní možná bláznivě, ale ve dvou (řidič a navigátor) jsme podle kompasu, azimutu a mapy museli projet určené body, na autobusáku pak probíhala jízda zručnosti. Později jsem přesedlal na rallye, kde jsem 10 let dělal mechanika. Pak jsem z rodinných důvodů auta na chvíli opustil.

Ale dlouho jsi to bez ježdění nevydržel…

Celý můj život je pravidelné střídání závodů a přestávek☺, podle vnějších okolností. K rallye jsem se pak vrátil jako spolujezdec už v soukromé stáji Kovo Marek. V té době také začala být lépe dostupná zahraniční závodní auta. Svůj první závoďák Peugeot 205 GTI jsem v Německu pořídil za láhev becherovky. Sotva jsem ho dal do pořádku, okamžitě se objevil dobrý kupec, tak jsem ho prodal a taky v Německu jsem koupil jen „trošku vyhořelou“ Toyotu Celica. Upravil jsem si ji, dodělal bezpečnostní rám a další náležitosti a začal jsem se věnovat závodům do vrchu. Ty vyžadují auto opravdu speciálně upravené – krátké řazení, keramickou spojku, kratší podvozek, drahé pneumatiky. Ale zase mají výhodu, že nepotřebujete spolujezdce, vystačíte si v kabině sám. V roce 2007, po závodech, kde jsem obsadil 3. místo, se opět okamžitě objevil zájemce o koupi mého auta. Abych se ho zbavil, řekl jsem nesmyslně vysokou, nadsazenou cenu. Když jsme večer seděli U Zlatky na pivu, přišel a požadované peníze vysázel na stůl. Tak jsem si dal zase chvíli pauzu.
 

Tuším správně, že to ale bez závodění nebylo ono?

No, nebylo. Po čase jsem si na inzerát půjčil Mazdu a zúčastnil se Rallye Kostelec. V další půjčené Hondě Civic ze Zlína jsem obsadil v závodech 1. a 2. místo a znovu jsem dostal chuť jezdit naplno. Někdy v roce 2019 jsem si koupil Alfu Romeo 145 (to se mnou přítelkyně nemluvila dobře týden☺), přestavěl ji na závodní a pokračoval. Potom jsem dostal infarkt, ale musel jsem se rychle uzdravit, protože jsem spěchal na závody. Nakonec jsem i toto auto prodal a koupil zatím poslední Hondu Civic 1,6VTI, kterou mám doposud.
 

A letos se Ti mimořádně daří, tak se trošku pochlub!

Udělal jsem si závodnickou licenci pod Autoklubem, protože mým snem byl start na ME Ecce Homo ve Šternberku – jel jsem Českou trofej a obsadil z 15 účastníků 5. místo (Kategorie 1,6–2,0 l – v objemu 1,6 l jsem byl vlastně první, všichni ostatní měli vyšší kubaturu). Následovala dvě 2. místa v mezinárodně silně obsazeném závodě Maverick Hill Climb Czech v Albrechticích (dva závody v sobotu i v neděli), dvakrát 2. místo v závodě v Divácích u Hustopečí, 2. a 3. místo v Násedlovicích u Kyjova, 3. místo na okruhu ve Vysokém Mýtě. Při vší skromnosti – letos co závod, to jsem na bedně☺.
 

Ještě se vítězům dávají vavřínové věnce a na všechny strany stříká šampáňo?

Místo věnců se přešlo na poháry a šampáňo se stříká jen ve filmech, my si dáme radši pivo.

Tvůj koníček je asi extrémně náročný na čas a na peníze. Jak dáváš dohromady potřebné částky?

Každou sezónu „projezdím“ možná i několik pěkných dovolených u moře☺. Je to vlastně neustálý boj o každou výplatu, o rodinné finance a samozřejmě se neobejdu ani bez sponzorů a pomoci kamarádů. V mém konání mě vydatně podporují fortelláci Pepa Moravec a Robin Jiras, kteří mi pomáhají s přípravou auta, dopravou na závody a další logistikou. Letos se k mé velké radosti stal mým sponzorem i fortell. Moc bych chtěl tímto poděkovat nejen za finanční podporu, ale také například za možnost celoročně parkovat své závodní auto „za plotem“ u fortellu, nemusím mít strach, že mi ho někdo poškodí. Bez sponzorů by to fakt nešlo a já jen doufám, že se mi bude i nadále dařit tak, abych se jim „vyplatil“!
 

Přejeme Petrovi hodně úspěchů, dokončených závodů, nepomačkaných plechů a stálý úsměv.

Iva Červinková
 

Sdílejte tento článek

Mohlo by vás zajímat

Čtěte také

Lukáš Moravec – Golf je sport pro každého
6. 4. 2022
Lukáš Moravec – Golf je sport pro každého

Povídání s vedoucím stř. 300 a 600 (lisovna kovů a montáže) Lukášem Moravcem o jeho koníčku jsem plánovala už delší dobu a zdá se, že nastal ten pravý čas. Jaro přímo vybízí k pobytu v přírodě, po dlouhé zimě člověk toužebně vyhlíží sluníčko a lačně nasává čerstvý jarní vzduch – ideální chvíle vyrazit třeba na golfové hřiště.

Lukáš sportuje celý život. Jak sám říká, vyzkoušel už ledacos a většinou se mu dařilo. Dlouhá léta se věnoval závodně v regionálních podmínkách tenisu a když mu problémy s koleny už neumožňovaly hrát naplno (a taky ho prý začalo štvát, že ho poráží mladší kluci), rozhlížel se po fyzicky méně náročném sportu. Golf měl tak trošku na očích v rodině a když si ho zkusil na firemní akci v Hnátnici, dostal chuť se mu věnovat víc. Navíc stát se golfistou v Lanškrouně je prý celkem jednoduché. V dojezdové vzdálenosti 20 km jsou hned dvě krásná golfová hřiště, takže jak sám říká: „Když mě popadne chuť, sbalím výstroj a za dvacet minut jsem na hřišti. Klidně odpoledne po práci – za hodinku obejdu pár jamek, vyčistím si hlavu, nadýchám se čerstvého vzduchu a je mi fajn“.

Čtěte více