Fortellačka Iveta Ambrožová ušla přes 100 kilometrů za 25 hodin. Bez zkratek. S hlavou nastavenou jít dál. Stejně přemýšlí i v práci. Jako cenařka a kalkulantka ve fortellu hledá řešení, počítá detaily a ví, že dobrý výsledek nevznikne hned.
Její fortell? Vytrvalost. A přesně o tom je tenhle příběh.
Otrokovická stovka je výrazně menší akce než B7 – startuje kolem 270 závodníků. První prosincové přihlašování jsem prošvihla, protože jsem váhala, jestli to brácha zvládne. Náhoda však zařídila, že se objevilo druhé kolo registrací s posledními padesáti místy.
Já zaregistrovala sebe, Filip bráchu – a měli jsme to. Startovní čísla 270 a 310 byla naše. Děkuji i naší markeťačce Danče za krásnou dárkovou poukázku, kterou jsem s napětím bráchovi předala. Přijal ji přesně tak, jak jsem doufala.
Dárková poukázka vytvořená naší skvělou Dančou
Týden před závodem organizátoři zveřejnili slibované GPX mapy. O dva dny později přišla změna kvůli popadaným stromům. Můj záměr „nebláznit“ a nedat bráchovi úplnou šílenost, tedy původních 104 km a převýšení 4 000 m, se rázem změnil na 110 km s převýšením 4 700 m. Ale výzva je výzva.
V pátek 2. května jsme se obě rodiny vydaly do Otrokovic, kde jsme se večer s bráchou zaregistrovali, ještě společně poseděli a dali pivko na dobrou noc. Nervozita už začínala být znát na nás obou.
Start byl 3. 5. v 6 hodin ráno, kam nás přišly opět vyprovodit naše rodinky. Když se téměř všichni kolem rozběhli, brácha na mě s úlekem pohlédl: „To se jako běží?“
Uklidnila jsem ho: „Neboj, já přeci neběhám. Naším cílem je dojít.“ A skutečně – drželi jsme si své tempo, klidné, rozumné a překvapivě svižné (a ty běžce jsme stejně došli).
Předvečerní pivko na klidnější spaní a nervózní úsměvy těsně před startem
Nasadili jsme skutečně pěkné tempíčko – jak do kopců, tak i popobíháním z kopců. Na prvním checkpointu jsme dokonce byli dřív než náš support team. 😁
Občerstvili jsme se vynikajícími domácími koláčky, škvarkovkou, doplnili tekutiny a vydali se dál. Vždyť jsme dali teprve 15 kilásků. Šlo se skutečně parádně, skvělé počasí a s bráchou jsme si fyzicky výborně sedli.
Na dalším checkpointu (22 km) jsme měli opět svůj support tým. Trocha občerstvení, doplnění tekutin – a pokračovali jsme.
První checkpoint – teprve 15 km (vlevo)
Na druhém checkpointu – 22 km a my stále „čerství“ (vpravo)
Náš perfektní support team: Niky, Filip, Eliáš, synovec Vojta, švagrová Léňa, neteř Zuzka
Čekal nás výstup na Břesteckou skálu. To by ještě šlo, přestože tam nebyla pořádná stezka a všichni se drápali, kudy to šlo. Ale věděli jsme, že si tam jen odškrtneme bod a tou stejnou cestou půjdeme zpátky dolů. A zkušení ví, že cesta dolů je vždy horší.
Právě při tomto prudkém sestupu začalo bráchu bolet koleno. A tak na dalším checkpointu (37,5 km) mu už manželka stahovala koleno obinadlem.
Tím se naše tempo změnilo. Rovinky a kopce jsme chodili pořád stejně, ale z kopců už brácha šel opravdu pomalu – dokonce celý sestup sjezdovky dal pozadu.
A je to v pytli, koleno se musí stáhnout… (vlevo)
37 km za námi a dalších 73 nás čeká (vpravo)
Na poslední sobotní noční checkpoint jsme dorazili kolem 23. hodiny. Posílili jsme se gulášovkou a brácha si nechal profesionálně zavázat koleno. Já měla malinko krizovku s nedostatkem cukru, kdy se mi po vypití coly udělalo příšerně zle, začala jsem omdlévat a nevěděla, zda udržím tu gulášovku, takže mě na chvíli položili na lavičku a dali mokrý ručník na čelo – opět velké díky našemu support týmu. Krizovka tedy brzy překonána.
Popřáli jsme dobrou noc našemu support týmu a vydali se směrem na rozhledny. Zbývalo ještě 30 km.
Rozhovor po příchodu k první rozhledně:
„Ségra, bylo by to hezký, ale nepůjdeme nahoru, že ne?…“
„Jasně že ne, neblbni, jít dobrovolně po schodech nahoru…“
„Sakra, brácha. My tam musíme, nahoře je kontrolní bod… takže je jasný, že i na tu druhou rozhlednu budeme muset…“
Kolem 90. kilometru nastala velká krize. Po bouřce byla trasa hůř značená, noc byla temná a naše smysly už nebyly zcela ve formě. Bráchovo koleno bolelo čím dál víc a klesali jsme opravdu hrozně pomalu. Lesní cesta byla šíleně blátivá a vymletá vodou, klouzalo to příšerně a bez hůlek si to ani nedokážu představit.
Snažila jsem se alespoň lépe svítit čelovkou na trasu, protože Peťa scházel z kopce téměř vždy pozadu. Bylo to psychicky náročné – když už máte v nohách tolik kilometrů, každý krok navíc bolí. Spatřit pak fáborek byla vždy obrovská úleva, že jdeme správně a neminuli žádný povinný bod, jinak by nás čekaly penalizační hodiny.
S úsvitem přišla nová energie a chuť výzvu dokončit. O to víc, když nás překvapili Filip s Léňou – děti nechali spát a přijeli nás podpořit do posledních deseti kilometrů.
Cestu nám nakonec zpříjemnil i jeden organizátor, který nás doběhl z poslední občerstvovačky a zeptal se, zda může jít s námi. On už tam končil a šel se jen podívat do cíle. Na rozdíl od nás byl čerstvý a vyspalý, což mělo pozitivní vliv hlavně na bráchu – přišel na jiné myšlenky, chytil se tempa a přes bolest jsme se začali blížit k cíli.
Příjemné ranní překvapení na stém kilometru od Filipa a Léni, tak teď už jen těch 10 kilásků do cíle
Před cílovou rovinkou na nás čekaly děti. Já ruku v ruce se svými kluky a brácha se svými dětmi jsme posbírali poslední kousky sil a dali se do běhu.
110 km, 25 hodin na nohou. Plní nadšených emocí, že jsme to společně zdolali, jsme se v cíli objali a brácha měl dokonce sílu mě při obejmutí nadzvednout – nejspíš z radosti, že už má ode mě pokoj. 😊
Jsem na něj hrozně hrdá, že výzvu přijal a nevzdal se ani při bolesti kolene. Také tajně doufám, že kdykoliv si vzpomene na svou čtyřicítku, vybaví se mu právě tato šílenost.
Je to borec a já jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí posunutí jeho hranic.
I nyní jsem mířila do cíle ruku v ruce s klukama, tentokrát dokonce v běžeckém tempu. Brácha do cíle doběhl nejen se svými dětmi, ale také s bolavým kolenem.
Zdolali jsme to společně a já jsem na něj neskutečně hrdá – můj brácha je prostě borec!
Samozřejmě nebudu lhát, že to bylo snadné. Únava celého svalstva se projevila asi po třech hodinách spánku, které jsme měli, než jsme vyrazili domů. Udělat krok byl nadlidský úkol, natož vyjít schody.
A když jsem viděla v tomto stavu bráchu, říkala jsem si, že mě musí snad nesnášet. Minimálně týden mi trvalo, než jsem se odvážila zeptat se ho, zda mě nenávidí. 😁
Ale od té doby, když se ho někdo zeptá, jaké to bylo, a on o tom mluví kladně, vždy mě to zahřeje. A o to víc jsem ráda, že máme tento společný zážitek.
Když na to dnes vzpomínám, nejvíc mě těší, že jsme to zvládli společně. Nebyl to žádný hrdinský výkon, jen dlouhá cesta, na které jsme se podporovali a smáli, i když to občas bolelo. A takových společných zážitků není v životě nikdy dost.
Iveta Ambrožová, cenařka, kalkulantka
Extrémní přechod Beskyd s názvem Beskydská sedmička každoročně absolvují tři tisíce účastníků, kteří se vydají na 101 kilometrů dlouhou trať. Ta začíná v Třinci a končí ve Frenštátě pod Radhoštěm, obsahuje devět vrcholů s převýšením 5500 metrů a časový limit pro zdolání (chůzí/během) je 29 hodin.
fortell s.r.o.
Nádražní 1111
563 01 Lanškroun
Česká republika
